Kde se vzal Nezbedný bakalář
Zikmund Winter (1846–1912), významný představitel české historické prózy přelomu 19. a 20. století, vyučoval na rakovnické reálce v letech 1874–1884. Vedle učení se ale velice intenzivně věnoval badatelské činnosti v rakovnickém archivu. Jako historik se soustředil zejména na obyčejný život běžného člověka v 16. století. Získané informace pro něho byly východiskem při psaní povídek, které vycházely v tehdejších renomovaných časopisech a později byly vydány i knižně ve sbírkách »Starobylé obrázky z Rakovnicka« (1886) a »Rakovnické obrázky« (1888).
Zdeněk Štěpánek (1896–1968) bývá považován za jednu z nejvýraznějších českých hereckých osobností 20. století. V Rakovníku studoval na reálce a později absolvoval Hospodářskou školu. Nastoupil sice do práce v lihovaru, ale záhy utekl k divadlu. Při velikosti jeho talentu se pochopitelně dostal od prostých kočovných společností přes divadlo v Kladně a Divadlo na Vinohradech (1921) do Národního divadla v Praze (1934). Zde pak působil až do smrti nejen jako herec, ale též jako režisér, scénárista a později jako šéf činohry (1953–1956). Za svými starými kamarády do rakovnického divadla se po zbytek života pravidelně a s láskou vracel.
Ostatně, divadelní hru Nezbedný bakalář napsal Štěpánek právě pro rakovnické ochotníky. Prvně byla inscenována v roce 1937 v místě jejich tehdejšího působiště – na jevišti rakovnického Dělnického domu. Titulní roli si s nimi samozřejmě s chutí zahrál sám Mistr Štěpánek. Základní námět pro svůj scénář našel v díle Zikmunda Wintera, především v povídkách »Golgota« a »Nezbedný bakalář«. Většina postav této hry má tedy svůj reálný předobraz v osudech skutečných lidí, žijících v Rakovníku okolo roku 1580. Dalšího uvedení v Rakovníku se hra dočkala už v roce 1941, to už bylo na jevišti dnešního »Tyláku«. Potřetí v roce 1958 v režii Karla Lukeše. Od té doby se tento kousek v Rakovníku nehrál, ale značný věhlas získala tato komedie ve své filmové podobě z roku 1946, v režii Otakara Vávry, v titulní roli opět se Zdeňkem Štěpánkem.
Nyní, v roce 2024, se ale hra vrací zpět »domů«, na prkna rakovnického Tylova divadla. Tentokrát v úpravě a režii Evy Kodešové. Náš divadelní soubor si nedávno připomněl 150 let své existence, takže není od věci se tímto způsobem tak trochu ohlédnout za minulostí. A navíc, mnohé z tohoto prastarého příběhu se podnes nezměnilo. Stále si můžeme říkat »Sliby – chyby«, »Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají«, stejně jako »Podle sebe soudím tebe«. A co myslíte, je stále pravdivá i bakalářova hláška z této hry: »Vůl zůstane volem a pařez pařezem«? Odpovězte si sami, milí diváci.
